Deník
Krčíc v koutě mačkám plyšového medvěda
Jeho plyš plná prachu je zacuchaná a s malými dredy
A s obličejem se dvěma černými knoflíčky
mi připadá…..Spíš jako starý medvědí děda..
Co uklidňuje ve válce malé a vystrašené holčičky
Patřím mezi ně????
Sama nevím….moc klidná si nepřipadám
Ale doléhající zvuk pistolí a tanků
mi už připadá téměř všední
snažím se být silná….
Svým odpůrcům se jen tak neoddávám
Ale kdo ví jak dlouho to vydržím
Rok,měsíc…..nebo už jen pár dní….
Touha po útěku z tohoto pekla Je větší než strach….
Jenže sama dobře vím,že nezdařený útěk by byl trestán….
trestán smrtí…
ale je snad dobře, že pořád ještě sním….
Sním o tom….že už nebudu se dívat jak tady všechny lidské duše drtí….
Malá dívka..nejspíš mého věku si pomalu sedá vedle mě
…Má kaštanově hnědé vlasy
a tvář zašpiněnou od střelného prachu
Je mi sympatická…ale je mi jí líto..je mi líto její krásy
Jenže na co nám tu je…když jsme plny beznaděje,bezmoci a strachu
Na chvíli jí půjčím svého chlupatého medvídka..
Snad jí alespoň trochu potěší..
Opřu se o ní….ruku jí položím na její
A mé srdce se najednou zastaví….nedýchá..
Nikdy by mě nenapadlo..
Že i tady se dá nalézt přátelství…
Dveře těsného a tmavého pokoje se pomalu otevřou..
A vejde do nich bledý a arogantní pán…
Rozevře papír…a čte jména..jména různých lidí
Když uslyším své ztuhnu….jako betonový trám..
Jdu snad domů???Možná se mé přání splnilo…naivně v to věřím…..
Pomalu odcházím a modlím se za nás,snad nás ještě pořád pán Bůh vidí…