Atentát na češtinu...

1)

Lásko....Ty velká malá obludná stvůro či štěstí, nahánějíc slzy do očí, vraždíc srdce svých lidí, co věří v tebe....Ty Lásko..můžeš za to že jsem já, že i pár milionu dalších lidí vdechují vzduch a kyslík a někteří i zbytečně, a ten zbytek?Je jen tak....třeba i z omylu, a co ty?

Věřím v tebe, broukám si svou zamilovanou písničku a v tom mi bliká před očima slovo "Láska" jako bych právě vyhrála Jackpot v herním automatu, ano i sázka můžeš být...a já ráda vsázím něco v lásku..

Má milá, jsi ve mě. Slyším tě jak už ze zvyku se ozveš, vyšleš plno malých krásných motýlů do mého hrudného koše a jen si vychutnáváš ten pocit, že za něco můžeš, když vidím svého prince.Jo.Miluju, a jsem na to hrdá....Lásko...

2)

Řeknu vám tajemství...Potkala jsem Anděla a na levé straně od srdce mi narostlo motýlí křídlo.

3)

Lampička svítí. Právě tato lapička vrhá stín na dopisní papír jenž svírám v rukou a přemýšlím, co chytrého na ni napsat. Chci mu to nějak sdělit. Ale jak?

Musím mu to napsat. Jen tím, dokážu vyjádřit všechny své pocity. Jen psaním můžu zkritizovat slavnou českou politickou scénu tak, že i ona se mne začne bát a jen tak dokážu být tím, kým vlastně jsem. Když píšu.

Musím to napsat. Musím. Každý říká "řekni to", ale....Neví jak je to těžké, asi to ještě nikdy nenapsali, tak neví, že je stokrát jednodušší to napsat než říct. Ale počkat. Chci vlastně aby to bylo jednodušší? Nezasloužím si vlastně, aby i on alespoň na chvíli přemýšlel..Nad něčím?

Jednou mu to řeknu. Asi jo. Nebudu to psát, zkusím udělat vyjímku, podívat se mu do očí a říct mu pravdu, celou pravdu. Až bude ta chvíle, ta pravá chvíle, jenž teď není, to poznám........Doví se to. Možná najednou všechno skončí, možná dobře, možná špatně. Ale já budu pyšná, budu šťastná, že jsem to říct dokázala, budu.....šťastná, třeba i když mé srdce bude křičet....Ale až bude ta pravá chvíle.... 

Monika K. Konczynová

4)

Nemám sílu. Jako okvětlý lístek tulipánu, bílého jako závoj nevěstin, padám do hlubin oceánu, padám, a taju.

Cítím, jak mi dochází dech, mé plíce se plní vodou, vodou a plynem, jenž polykám z toho všeho zla, co se kolem mne line. A že je ho hodně! 

Snad si uvědomím, že život je ve mně, že vnímám a vzpomínám na své přátelé v tom svém pádu, že naděje...Naděje mne svádí, z mého plánu a já přežiji vlastní smrt.

Snad....snad vrátí se do mne malý ďábel, jenž rozesmívá okolí svým duchem, snad nebudu chodící přítěž, něco co jen dýchá a přitom...

Chci mít naději, chci se dostat do nebe, chci žít a zas dělat, že nic se neděje,  chci plakat a vyplakat ze sebe moře...moře lásky, jenž dám svým přátelům, chci volně dýchat a vzletět z toho dna až do oblak, chci tebe vídat jako přítele s city bez lásky, s city, jenž chovám pro všechny z vás...........chci umět plavat, se slovy si hrát,  chci jako před tím svým problémům jen mávat.....chci žít, a letět.....až do oblak

M.K. Konczynová

5)

Mé kroky se mísí s listím..s listím širokého spektra barev, s listím, jenž odívá můj svět.

Právě v listí je pravda a často i odpověď...

Já tak ráda rozbíhám se proti němu, vstříc všem otázkám, povalím své nahé tělo k zemi...k listům a jen si do něj klidně lehnu, vzhlédnu ke korunám stromů, holým a plačícím

Má duše tančí..

Tančí ve mne...

tančí v představách....

Pořád jsem zmatená, pořád nevidím světlo ani tmu, pořád neznám odpověď..listí mlčí...tentokrát nic neříká...A já bych ji tak chtěla znát, moc..hned teď...

Pořád se jen brouzdám, bloudím, v listí kolísám...zmatená s duší tančící....

6)

Sedím..Sedím se schránkou korýše přiloženou k uchu, naslouchajíc moři..jeho zvuku

Zvuku mořských vln, jejich nárazů...A brouzdajíc v říši fantazie

vidím ticho

bez hádek a zákazů....

...nad vodou povznáším se

sdílím náhlou svobodu

sdílím tu volnost

Nač pořád otáčet se?

A pátrat v hoře důvodů...

Teď pluju...

nedýchám vzduch Vás lidí

nemusím dýchat..

to za mě zkouší jiní

Vás nechám žít si ve vzduchoprázdnu...

bez naděje..

bez víry...