Povídka 1. Jak jsem přišla na svět
Povídka 1. Jak jsem přišla na svět Bude tomu skoro šestnáct let, co jsem poprvé vykoukla na svět svýma sice slepenýma ale krásnýma zelenýma očima.To byla asi ta chvíle, kdy mi doktoři nasadili růžové brýle a já občas mívám pocit, že je mám i teď.Moje maminka u porodu hrozně trpěla.Pořád se mi z ní nechtělo a nechtělo.A já holka chytrá už tenkrát věděla proč. Zkoušeli na mě všechno možné. To bylo pořád jenom už polez, čeká tě tu maminka, tatínek, který byl tak šťastný že bude mít miminko, že už dva dny před velkým dnem seděl s ostatními oslavenci v hospodě . Když teď nad tím přemýšlím no řekněte, vy byste šli do takového chaosu? No ale co jsem měla dělat, prostě mě nakonec ukecali na litry mlíčka , které prý nemají v žádném obchůdku na světě. Další omyl.Tu přeslazenou tekutinu, která ani zdaleka nepřipomínala slazené mlíčko jsem nevydržela cumlat ani dva měsíce.(Jen pro srovnání: Můj mladší bratr vydržel pít mateřské mléko tři roky.)Ale mlíkem to všechno samozřejmě nekončí, vlastně spíž začíná. S dudlíkem to bylo skoro stejné. Nevydržela jsem ho mít v puse ani pět minut, takže jsem si raději cucala palec.Možná taky proto mám dneska tak krátké prsty. Zkrátka a dobře nic z toho co ti doktoři slibovali se nedělo a já bych tehdy určitě dala všechno za to, kdybych se mohla vcucnout zpátky do maminčina bříška. Bohužel. Zato mí příbuzní si to náramně užívali. Do dneška slyším jak moje babička radostí poskočila dva metry i s kolem, když na ni tu krásnou novinu volali. Postupně se na mě chodili dívat všechny tetičky a strýčkové, dělali na mě všelijaké obličeje, nosili mě , houpali mě, a šišlali. Jako bych byla střed všeho. Něco jako Ježíšek. Až na to že jsem se nenarodila v jeslích a v Betlémě. No ještě to tak! Takže asi proto se o mě povídá, že jsem byla zlaté dítě. Pořád jsem spala, stačilo mě občas přebalit a nakrmit a bylo to.Taky do dneška poslouchám mé rodiče jak říkají, že nechápou kdy jsem se mohla takhle zkazit nebo kdy se můj vývoj zásadně zlomil.Kdo ví. Třeba dali doktoři růžové brýle taky jim.
Komentáře
Přehled komentářů
to víš, to bylo radostí! Po dlouhé době konečně holčička. Tak odpusť starým tetám, ale věř mi, tento příběh ještě uslyšíš mockrát.
Ahoj Alena
Milá Moni,
(Alena, 17. 8. 2008 18:42)