Atentát na češtinu...

Jak jsem dostala rakovinu

Dokážu si představit, jak se asi teď tváříte,dokážu vidět váš překvapivý výraz...A vidím ho..

To už jsem chodila do první třídy. Nastoupil ten tak moc obecně známý a neuznávaný stereotyp, ale já, ač jsem byla, tedy ač jsem si myslela, že jsem naprosto zdravá, jsem chodila do školy ráda. Učitelé mě měli většinou rádi  a brali mě jako takovou malou velkou aktivistku, a taky proč ne? Měl ajsem díky tomu patřičné výhody. Jenže pak přišla doba, kdy jsem se musela vzdát dobrovolných domácích úkolů a nošení kytiček do školy(i přesto že nejmíň polovina třídy na ně měla alergii).Doba, jenž měla být má poslední.A ne proto, že bych začala chodit za školu nebo tak něco...Ježišikriste!Proč!?Vždyť jsem byla malá drzá užalovaná hloupá prvňačka, za školu?! Měla jsem k tomu mnohem větší důvod..Byla jsem nemocná.Někdo by dokonce řekl"Až k smrti nemocná". A kdo třeba?Třeba naše paní doktorka....Má dětská obvodní lékařka..V té době měla myslím ještě přirozenou barvu vlasů a nebrala prášky na uklidnění. A má mamka měla akutní potřebu ji navštívit. Já jí to za zlé neměla, těšila jsem se z toho, že budu brzo zase zdravá a že budu moct dohnat to, co jsem ve škole zameškala.Ale to bych to prostě nemohla být já, aby šlo všechno v pohodě...Tak, jak se to očekává.Já musela dostat rakovinu.Paní doktorka si mě hezky po dlouhém, tradičním čekání v těsné čekárně posadila na židli vedle svého stolu, svlékla mi tričko - to už to začalo být zajímavé, a nějaký malý studený a kulatý předmět mi místo po místě postupně přikládala na bříško..a na prsa:)Teda..Zárodky prsou...Bylo to celkem legrační, i to vyplazování mého jazyka na ni, které už jsem měla vyzkoušené na svých spolužácích..Byla jsem v pohodě. Ovšem až do chvíle, než přinesla sestřička- malá, postarší dáma v brýlích s prořízlou pusou, ....krevní testy. To skončila všechna legrace a paní doktorka promluvila hlasem, v jehož tónu jsem slyšela tu tolik známo větu "upřímnou soustrast". "Prý že mám něco v krvi a bojí se abych neměla rakovinu, nebo tak nějak se to jmenovalo..."Hned jsem říkala tátovi do telefonu, protože máma nebyla přes ty potoky slz schopna slova. A já nic nechápala.Zase.Jen jsem si poslušně balila věci do baťůžku a utěšovala mámu."Co ji asi trápí?!"Myslela jsem si tenkrát.Co asi.

Člověk by řekl jaká je to v nemocnici otrava. Ale mě to zas tak příšerný nepřipadalo. Nosili mi jídlo až do postele, máma s tátou mě chodili pravidelně navštěvovat, a ne jen oni, ale i ostatní členové rodiny, dokonce mezi nimi byli i takoví které jsem vídala jen na zvláštních příležitostech.Byla jsem středem pozornosti a to se mi líbilo:). Jediný háček to mělo v tom, že do mě cpali tuny tabletek a ruce jsem měla téměř fialové od všech těch injekčních stříkaček...Hlavní ale je, že to všechno dopadlo tak, jak mělo.Žádnou rakovinu jsem neměla a snad ani nemám a mít nebudu,doufám. Má maimnka už mohla zase v klidu a pohodě spát, vlastně už mohla zase spát...A naši se rozhodli že si pořídí ještě jedno miminko...Možná pro jistotu?!