Atentát na češtinu...

POVÍDKA 2. – JAK JSEM ŠLA POPRVÉ K HOLIČI

To už mi bylo okolo pěti let.Jako každá holčička v předškolním věku jsem se učila počítat, poznávat barvy ale hlavně začala jsem se zajímat o módu. Rezolutně jsem odmítala každé tričko, které na sobě nemělo žádnou kytičku nebo srdíčko a pečlivě jsem se snažila střídat sedmero kalhotek s názvy dnů  v týdnu jako to dělaly i jiné holky.Musela jsem být prostě dokonalá. A to i mé vlasy. Chudák máma ze mě byla dost často nervózní, protože nevěděla jak mě má učesat, aby mi hned nepopadaly sponečky, nebo aby mi to nespadlo do očí.a tak jednoho dne po dlouhém boji prohlásila: ,,Moni,musíš k holiči, uvidíš bude se ti to líbit, vždyť už jsi velká holka ne?´´

A já?Představa, že přijdu na druhý den do školky učesaná jako  Britney Spearsová byla tak krásná, že jsem do pěti minut stála před autem a skoro i startovala. Jelo se.Fronta v čekárně nebyla moc dlouhá a na stole ležely časopisy s nejrůznějšími účesy.Já už teď viděla všechny holky jak mě závistivě pozorují, když si sundávám v šatně čepku z hlavy.

Pomalu přicházela řada na mě.Mamka mi stihla jen říct že když tam vydržím pěkně sedět, ať se děje co se děje, dostanu čokoládku….a kdo by tomuhle odolal,že? Takže jsem nehybně seděla, skoro ani nedýchala a pozorovala mé jemné, bílé vlásky jak pomalu letí k zemi. Najednou mi přišlo, že jsem jich musela mít opravdu hodně. A bylo mi jich líto.

Když už bylo konečně po všem, a já se mohla v klidu nadechnout aniž bych se bála, že mi někdo zatím ustřihne ucho, podívala jsem se na mámu. I když si samozřejmě nepamatuju přesně její výraz když mě uviděla, tenhle její soucitný pohled moc dobře znám. A možná, že kdybych neviděla všechny ty zděšené pohledy kolem ani by mě nenapadlo, že vypadám tak hrozně.Jako hřib.

Jo, to je přesně to slovo, hřib. Nejhorší je, že od hřibu to pomalu přecházelo k tomu že jsem připomínala spíš kluka než holku a skoro jsem se neodvážila podívat ani do zrcadla. Pamatuju si jen, že jsem si všechny mé ostříhané vlásky vzala domů na památku a doma jsem si je před zrcadlem marně zkoušela přidělat a brečela jsem u toho. ,,Vždyť sis to tak přála, nebo ne?´´…ach jo..

Má cesta do školky nebyla až tak úžasná jak jsem myslela. Asi ještě další dva dny jsem se šíleně styděla a bez čepky bych nedala ani ránu. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč to slušelo těm holkám v časopise a mě ne. Ale teď už to vím.

To ta kadeřnice. Určitě to bylo tím že to neuměla, a vlastně čím jiným by to tak mohlo být. Moje vlasy skončily v odpadkovém koši a mě už nešel udělat ani culík ani nic jiného. Od té doby mě stříhala jenom maminka. A těch pár zoubků co mi tam udělala? Hm…to byste mě museli vidět před tím…..