Zahrada
Zase hnojivo, pane Kalous?"Volá od pokladny mladá brigádnice na asi o padesát let staršího pána v monterkách.
"Ano slečno, zase..zase..."Pán vyndává z kalhot zmuchlanou stokorunu a podá ji slečně za pultem. Svůj nákup si schová do velké náprsní kapsy a hned se za ním zavírají dveře, malého krámku, jakoby se už starý pán nemohl dočkat až znovu zaleje květiny na své zahradě. Vždyť je to taky to jediné co mu zůstalo...
"Ale pane!!Ještě Vám musím vrát...it."..Slova prodavačky už ale neslyšel. Místo toho už doma začal s přípravou roztoku k pohnojení zahrady. Pan Kalous žil v malém bytě, 2+1, sám, bez manželky, která mu před deseti lety zemřela na rakovinu prsu. Děti neměli. Jeho žena se tolik snažila dosáhnout vrcholu ve své kariéře advokátky, že občas zapomínala na opravdový život.
Po její smrti bylo v jejich domě ticho. Hudba starému pánovi přišla zbytečná a tak se naučil jen si povídat s ptáčky na jeho zahrádce nebo sám se sebou.
Nikdo neměl zahradu jako on. Vždyť také bydlel v řadovém domku téměř v centru města. Skoro každý kolemjdoucí si o jeho zahradě musí říci, jaký je to neuvěřitelný kýč. Ale to ho netrápilo. Každý den, od rána do večera posedával před domem na zahrádce a pořád dokola zaléval květiny, keře, či zažloutlou trávu. Tato malá zahrádka byla náplní jeho starého pochmurného života.
Jednoho dne dostal infarkt. Náhodný kolemjdoucí, zrovna ukazující si prstem na neuvěřitelný úkaz v podobě zahrady na tomto sídlišti, si všiml, jak se kdosi svíjí mezi pnoucími se růžemi a kosatci a zavolal záchranku.
V nemocnici se o pana Kalouse starali dobře. Byl trochu v rozpacích. Nebyl zvyklý na takový ruch, tolik slov, ba či na to, že má o něj někdo strach. Byl trochu omámený, ale rád se podíval na mladé sestřičky nalévající mu čaj nebo měřící jeho teplotu.
Po pár dnech ho pustili z nemocnice domů. Až teď si uvědomil, že nechal svou zahradu opuštěnou, bez jakékoli péče a bez vody. Pár kosatců zvadlo, tráva zežloutla a plátky růží opadaly. Starý pán se dal do pláče. Znovu zalil každou květinu, každé stéblo na jeho zahradě.
Asi týden na to, začali malí, asi patnáctiletí výrostci, házet po dědečkově zahradě kameny. Nedali na jeho bědování a úpěnlivé prosby o to, aby jeho zahradu nechali být. Proč by to přece dělali? !! ....Jeho zahrada začala být den co den prázdnější a opuštěnější. Také starý pán se cítíl den ode dne slabší a zranitelnější. Už neměl sílu křičet po malých nevychovaných spratcích..Neměl sílu....
Přišel den, kdy na jeho zahradě zůstala jediná růže. Bylo asi devět hodin večer, 17.5.,krásný teplý den, a kolem jeho zahrady se prochází mladý zamilovaný pár. Drží se za ruce. A mladý muž se rozhodne vyznat své dívce lásku a požádat ji o ruku. Noční obloha jen napomáhá k už tak romantické chvíli.
Najednou si mladík všimne krásné červené růže. Jde k ní a utrhne ji. Najednou jako by se všechno na světě změnilo.....
Mladé dívce začaly stékat po tváři slzy a v objetí odcházela spolu svým budoucím mužem domů................. a z okna domu pana Kalouse se ozývaly poslední bolestivé zvuky vycházející z jeho úst.............
Komentáře
Přehled komentářů
Myslím, že kdybychom se rozhlídli kolem sebe, tak každý najdeme podobnou paralelu jako je v této povídce zahrada-mužův život...Možná ale, že je lepší tu paralelu nehledat, protože bůhví v jakém stavu svůj atribut nalezneme...
ehm
(vé-eš, 28. 7. 2009 22:50)