Čas ubíhá rychle. Někdy se ani nestačím otočit a jen plynule přejdu z hromady spadlého listí do roztáté břečky, kde ještě před chvílí tál zimou vonící sníh. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem dostala první polibek a na to, jak moc jsem si přála abych už od nikoho jiného než od NĚJ žádný nedostala. Na to, jak jsem odmlouvala, když mě rodiče nutili čistit si zuby a já už ležela v posteli nebo na můj pocit viny, když jsem ze školy sem tam donesla jinou známku než jedničku.
Čas ubíhá rychle. Všichni kolem mě stárnou a já nestíhám počítat vrásky přibývající na jejich čelech. Hádám, kdy už budu moci říct s určitostí, že jsem dospělá. Jsem? Co všechno člověk musí prožít a které myšlenky mu musí proletět hlavou aby dostal titul muž či žena? Myslela jsem, že jsem dospělá. Omyl.Falešný poplach, jak se říká. Pokud si chcete připadat dospělí, začněte chodit s někým o dost mladším. Nejlíp s někým, kdo má tendence chodit po městě s kolíčkem na uchu.Hned si budete připadat světaznalejší. Už jsem si i přestala psát deník a sem tam si jen napíšu pár prázdných slov na tyto stránky.
Čas ubíhá rychle.Nemůžu se dočkat až sem za měsíc, možná za dva, budu psát další článek a v hlavě se mi budou honit naprosto jiné myšlenky a mé nynější hodnoty budou zase tytam.
Čas ubíhá rychle….Kéž by mi stejně rychle rostly i vlasy....
